|
|
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
| Historie malého knírače obecně |
Knírač v dnešní podobě je poměrně mladé plemeno. K výraznějšímu prošlechtění došlo až na konci 19. století. Avšak přítomnost psa podobného knírači dokazují malby i písemnosti již ze středověku a starověku. Pravda tehdejší knírači moc krásy nepobrali, ale zato byli nepostradatelnými a vysoko ceněmými pomocníky při lovu vyder a bobrů. Později se též uplatnili jako dokonalí likvidároři krys a potkanů ve stájích i v lidských obydlích. Byli samozřejmě též skvělými hlídači. Od 15. století byli poměrně rozšířeni hlavně mezi statkáři a povozníky. V 19. století se začala o toto plemeno zajímat i širší veřejnost. Byli nazýváni pinčové i přes velkou rozdílnost v typu, barvě, velikosti i druhu srsti. Až v roce 1867 dr.Fitzinger popsal podrobněji varianty pinčů a hrubosrsté variantě se začalo říkat knírač. Roku 1884 sestavil chovatel von Schmiedeberg první standard který uváděl kohoutkovou výšku 35 - 50 cm. Též barev bylo akceptováno daleko více než dnes.Knírači byli žlutí, žlutohnědí, červenohnědí, černí s pálením, šedohnědí, šedí, černí, pepř a sůl a ojediněle i bílí s černými znaky. Až standart z roku 1956 uvádí pouze černou a pepř a sůl variantu jako oficiálně uznanou. Chovem velmi malých jedinců sa již od roku 1895 zabývala ch.s. Pfeff,
ale k definitivnímu oddělení malých kníračů od středních a oficiálnímu uznání odšlo až roku 1910.
Stejně tak jako střední knírači se i malí vyskytovali v mnoha barvách a k
omezení jen na pepř a sůl došlo později za přispění jiných přikřížených plemen.
Ostatní barvy byly z chovu vylučováni.
Jen černí jedinci se občas odchovávali, ale k oddělení barevných rázů a k
samostatnému chovu černých došlo v roce 1930.
Všechny tyto 3 varianty již v ČR dosahují velice slušné úrovně srovnatelné s Evropou. |
Vznik a historie malého knírače bílého |
Od začátku se v chovu malých kníračů objevovala občas ve vrzích obou barevných variant štěňátka zbarvená bíle nebo černostříbřitě.Tito jedinci však byli bez milosti utráceni jako nežádoucí. Pouze jediná chovatelská stanice v Německu se zabývala chovem tohoto rázu již od roku 1960. O osm let později povolil německý klub chov této barvy a vedení plemenné knihy formou registru. V roce 1979 uznalo FCI oficiálně bílou variantu.U černostříbřitých to bylo o rok dříve. Některé státy jako je USA, kanada, Velká Británie a Austrálie bílé oficiálně neuznávají a vedou chov zvláštního registru dodnes. Pro tyto psy to však znamená jen omezení v nemožnosti se zúčastnovat mezinárodních výstav v té které zemi. Tyto státy mají absolutně jiné podmínky zařazování zvířat do chovu než ČR. V ČR byl první vrh bílých odchován v roce 1991 z černých rodičů. V součastnosti obliba této barvy stoupá a je již poměrně dost chovatelských stanic bílých kníračů v ČR i ve světě. V čechách se stále potýkáme s úzkou chovatelskou základnou a tudíž dochází k vesměs nežádoucí příbuzenské plemenitbě. Avšak i tato situlace se již zlepšuje. Knírači v barvě bílé celosvětově stále nedosahují kvalit ostatních barev, ale myslím že není daleko doba kdy budou. |
Malý knírač dnes |
Malý knírač se po exteriérová stránce za poslední dobu velice změnil. Obrovský posun k lepšímu v ČR je hlavně za posledních 10 let vlivem používání chovných zvířat pocházejících z linií především z USA. Tato zvířata dala českému chovu vylepšení mohutnosti koster,eleganci, ladný pohyb a bohatost srsti na končetinách a vousu.Součastný malý knírač je velice elegantní společník. Velkou měrou se na změně jeho vzhledu také podílí zákonem zakázané kupírování uší a v některých zemích i ocasů. Avšak povaha a vlastnosti typické pro knírače od dob jeho vzniku mu zůstaly. Stále jsou to psíci inteligentní, učenliví, bystří, odvážní, hraví a své rodině bezmezně oddaní. Naši kluci ( a to hlavně ti bílí) nehledí na dlouhou řadu svých titulů a neváhají lovit myši případně i potkana a to vždy se 100% úspěšností. |
Jaký je bílý knírač Bílý knírač není, jak si stále mnoho lidí myslí, albín. Má tmavou až černou pigmentaci kůže, nosu, polštářků tlapek, drápků, očních víček i pysků. Též tmavé oči - některá zvířata mají oči dokonce tmavší než černě zbarvení kolegové. Bílá barva srsti vlastně ani barvou není.Bílý chlup je prázdný - dutý, a bíle se jen jeví. Někteří jedinci mají na zádech nažloutlý či načervenalý úhoří pruh - což je však velice nežádoucí. Barvu srsti ovlivňuje také krmivo.Krmiva s velkým množstvím karotenu nejsou pro bílé knírače vhodné, neboť karoten má tendenci se v chlupu usazovat a tím knírač dostává nažloutlý nádech. Také může u jedinců s jemnější srstí docházet k zažloutnutí či zahnědnutí vousu u tlamičky vlivem slin a k témuž také na nohách při nevhodném ustájení či častém pobytu v mokru. Ovšem na toto tmavnutí trpí i černostříbřití a pepřáci. Černí zas z podobných příčin na stejných místech hnědnou. Také může mít bílý tmavší srst vlivem trimování. Bílé knírače se nedoporučuje trimovat tak jako ostatní barvy, ale pouze často trimovacím hřebenem srst na těle jemně vyčesávat. Jinak se bílý upravuje stejně jako ostatní barvy.Vzhledem k trimování a střihání všichni knírači málo línají a neznečišťují chlupy obydlí svého páníčka. Bílá barva knírače není tak náchylná na špinění jak by se mohlo zdát. Jiná bílá plemena jsou na tom v tomto ohledu hůře. Při srovnání povahy s ostatními barvami malých kníračů je bílý mírnější,snášenlivější a méně uštěkaný. Ale jinak je 100% kníračem.Může být společníkem a kamarádem pro každého milovníka psů.  |
